Jmenuji se Lucka a narodila jsem se v listopadu roku 1997 v Hradci Králové. Od narození jsem celá po tatínkovi a tatínek mě miluje. Maminka se jmenuje Mirka, je hodně nemocná, a proto je ráda, že mě má. Jsem totiž vymodlené dítě a byla jsem miláček celé rodiny – první a jediné dítě, první a jediná vnučka.
Do tří let jsem byla doma s maminkou, ale potom mě začala dávat do školky. Jak čas běžel, dospívala jsem a byla jsem mezi dětmi hodně dospělá. Když mi bylo 5 let, tatínek se rozhodl, že půjdu do školy o rok dříve, i když při posouzení psycholožkou to nebylo doporučeno. První třídu jsem zvládla bez problému. Tatínek mě učil číst, psát i počítat. Na druhém stupni jsem se začala více bavit se spolužáky, našla si kamarádky, se kterými jsem chtěla chodit ven. Tatínek se ale o mě hodně bál, a proto mě nechtěl pouštět ven. Spolužáci ve třídě to moc nechápali. Po základní škole jsem se dostala na gymnázium, kde jsem konečně cítila mezi svými. Nikdo se nediví mým zájmům, nikdo mě neodsuzuje za to, že se hodně učím. Tatínek už také pochopil, že mám i jiné zájmy a kamarády, a že už vlastně nejsem ta malá Lucinka a já jsem konečně jako ryba ve vodě. Vyrostla jsem na klasické české kuchyni a navíc jsem (byla) milovník sladkého a i přesto to nebylo na mé postavě znát. Tělo se začíná měnit z holčičky na ženu a já jsem zmatená. Vážím 63 kg a měřím 173 cm. Hrůza. Nedopnu šaty na taneční. Přeci stačí jen jíst zdravě! Kamarádka jí také zdravě a je hezky štíhlá. Vážím 58 kg jako dříve a připadám si skvěle. Vzhledem k tomu, že se řídím heslem: „Krásnou se narodíš, dokonalou se stáváš,“ tak se nechávám inspirovat módou a modelkami a začínám si hodně hlídat váhu. Kamarádka si toho ale všimla a napsala zprávu rodičům, že prý nic nejím. Snažila jsem se jim to vymluvit, ale i přes to mi vyhrožují psychiatrií. Všichni se o mě strachují, ale já jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Je léto, nemám starosti, jím hodně a jsem štíhlá. Blíží se Vánoce a vůně cukroví mi vždycky připomíná rodinnou pohodu, ale také mě láká vše ochutnat. Z ochutnávání se stane záchvatovité přejídání, které jsem kompenzovala nejedením. Přejídání odstartovalo období depresí a zvracení. A právě v této chvíli jsem se rozhodla, že půjdu k psychiatričce. V téhle době mám i přítele, ale nechápe mě, a proto mě raději podvede. I přes všechny starosti jsem si uvědomila, co vlastně v životě chci. Nastává optimističtější období mé anorektické éry. Začínám pracovat na psychiatrii jako dobrovolník a naplňujeme mě to pocitem, že jsem někomu pomohla. Při této práci se setkávám s jedním z osudových lidí. 20-ti letá slečna s anorexií, která váží 26 kilo, se kterou se velmi brzo skamarádím. Bohužel kamarádství nám nevydrželo dlouho, protože tato slečna velmi brzo umřela. Nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a její teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Nesnáším ANOREXII. Moje psychické stavy se zhorší při větším stresu, který řeším tím, že nejím. Mimo jiné se mi rozvinuly panické stavy a mám pocit, že mi vybouchne hlava. Snažím se naučit žít sama se sebou. Náš komplikovaný vztah s maminkou se nijak nelepší, což mi na mé psychice nikterak nepřidá. Mám ale v životě velké cíle, chci pomoci druhým. Možná je to velký sen, ale rozhodně si ho nenechám nikým a ničím vzít. Asi nechci, aby se cítili stejně jako já. Jsou totiž dvě cesty – buď to vzdám (což je ta rychlejší a snadnější cesta) anebo na sobě budu pracovat a vše překonám. A taky vím, že je jen a jen na mě, kterou cestou se vydám.
