Jmenuju se Andrea a narodila jsem se jednoho bouřkového večera na počátku července 1992. Můj tatínek byl alkoholik. Nedokázal si udržet práci, v hospodě trávil čas radši než s rodinou. Naši se rozvedli, když mi byly dva roky. Od té doby jsem tátu neviděla. Matka zničila všechny fotky a nikdy o něm nemluvila. Pak se znovu vdala za muže jménem Aleš, a narodila se mi sestra. Celá rodina přede mnou hrála, že Aleš je můj skutečný otec. Musela jsem mu říkat „táto,“ ale já věděla, že mým otcem není. Nic jsem však neřekla. Cítila jsem, že skutečný tatínek je osoba nežádoucí, nesmí se o něm mluvit ani na něj upozorňovat.
Přitom jsem stále nosila tatínkovo příjmení! Dodnes nechápu, proč mě matka udržovala ve lži. Možná si myslela, že coby malé dítě mám omezené chápání a paměť. To měla smůlu. Já si z prvních dvou let života pamatuji docela dost věcí. Útržkovitě, ale pamatuju. Tak mě vychovával Aleš. Byl to dominantní a egoistický muž. Náklonnost dával za výkon a plnění povinností. Předal mi smysl pro řád a zodpovědnost, naučil mě, jak se prosadit. Já si potají idealizovala vlastního tatínka a představovala si, že v budoucnu se s ním setkám. Život tomu ale chtěl jinak. Když mi bylo sedm, na následky úrazu v opilosti tatínek zemřel. Já jsem se to však dozvěděla až o několik let později, nečekaně. Čirou náhodou jsem při úklidu našla parte. Dodnes si pamatuju ten šok. Nemohla jsem tomu uvěřit! Fakt, že já si dělala plané naděje, tatínek čtyři roky nežije, rodina mi nejen lhala, ale i smrt táty zatajila, mě uvrhla do temnoty. Potýkala jsem se s depresemi a úzkostmi. Cítila jsem zradu a opuštěnost. Chtěla jsem odejít za tatínkem. Stále jsem myslela na smrt. Útěchu mi dala činnost – psala jsem básně, hrála divadlo, vzdělávala se. Měla jsem však i temnou stránku. Na gymnáziu jsem chodila za školu a vyzkoušela kdeco. Navenek jsem vystupovala jako vzorná studentka, ale v zákulisí se děly věci, které by se mnou nikdy nikdo nespojoval. Dostala jsem podmínečné vyloučení ze školy a trojku z chování. Vzdělávání mě ale jako takové bavilo a byla jsem považovaná za schopnou studentku. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Ohledně kariéry mě táhly dva směry – umění nebo autorita. Moje kreativní část miluje kulturu, zvláště pak herectví. Tu vážnější část lákala profese diplomatky, právničky nebo profesorky. Chtěla jsem každopádně dělat povolání, které má moc lidi vést – ať už skrze emoce nebo přes společenský řád. Jenže po maturitě mě opět přepadly deprese a úzkosti, které jsem musela léčit psychoterapií. Začala jsem pracovat v malém knihkupectví, byla to klidná a milá činnost. Nesměla jsem se duševně přetěžovat. Já, zvyklá pocity slabosti maskovat, jsem každý týden u terapeuta plakala jako dítě. Z pocitů zmaru a nesmyslnosti mě pomáhal i partner. O 25 let starší muž, silná osobnost, kterou jsem obdivovala. Byl schopný a úspěšný. Čerpala jsem jeho zkušenosti. Já se díky němu a intenzivní terapii vrátila do života. Deprese odpluly. Partnerské cesty se ale rozešly, když Jiřího podnikání zavedlo do zahraničí. Nabízel mi, abych se přestěhovala také. Odmítla jsem. Cítila jsem energii, kterou jsem chtěla využít pro vlastní realizaci. Nyní pracuji jako koučka sebeprezentace a komunikace – učím klienty vystupovat na veřejnosti, efektivně mluvit a jednat. Lidé mě zajímají. Mám silnou intuici podpořenou studiem psychologie. Během chvíle dokážu určit, kdo je v jaké náladě, jakou má povahu a životní styl, v jakém vztahu je ke mně a ostatním atd. Je to fascinující, občas však vyčerpávající. Pak se uzavírám do samoty, která mě osvěží. Když je třeba, umím být velmi extrovertní, ale moje jádro je klidné a tiché. Odpočinek mi dává příroda, umění, knihy, rozjímání a procházky. Jakmile naberu sílu, opět mám energii otevřít se světu. Přitahují mě typicky mužská povolání – politik, voják nebo kněz. Obdivuji lidi, kteří se oddají službě společnosti. Ráda rozhoduji, tvořím, vedu a motivuji. Jakmile se rozhodnu, udělám téměř vše, abych cíle dosáhla. Mou láskou zůstává kultura.
Realizuji divadelní projekty a přátelím se s umělci. Zájem směřuji i k charitě, kde mi leží na srdci hlavně péče o umírající. Zajímám se o politiku a vzhledem k mé práci, která se váže k veřejnému vystupování, nevylučuji, že v budoucnu do politiky aktivně vstoupím. Každý den si uvědomuji, že jsme smrtelní a nevíme, kdy nad naším životem spadne opona. To mě nutí žít tak, abych plně využila svoje schopnosti. Neustálé vzdělávání, tvoření a práci pro společnost považuji ve svém životě za nejdůležitější. Udržuje mě to také daleko od melancholie. Hluboko v duši totiž stále cítím silný smutek. Není to ochromující deprese jako dřív, spíš zvláštní tíseň. Ta ustupuje tehdy, když tvořím, pracuji a dosahuji cílů. Děsím se nemocí a slabosti. Musím jít stále vpřed, chci být světu užitečná. Rodinný život mě moc neláká. Mám ho spojený se lží, bolestí a zklamáním. Třeba poznám někoho, kdo mě přiměje změnit názor. Musí to být ale silná a inteligentní osobnost. Potřebuji k partnerovi vzhlížet. Nechci slabocha ani patriarchu. Jako žena s těmito postoji se stávám občas terčem kritiky. Nebudu se však nutit do přetvářky. Zpronevěřila bych se sama sobě. Život bychom měli vést smysluplně. Pro každého to znamená něco jiného. Já možná nezapadám do typických škatulek, ale zato žiju v souladu se svými hodnotami.