Jmenuji se Jarmila a je mi 41 let. Život mně dost nakopal, ale žiju a život miluji. V 15ti letech, když jsem byla v pubertě, mně zemřel táta. Máma to neměla lehké, protože měla na krku 3 děti a peněz bylo málo. Protože jsem chtěla pomoct, snažila jsem se mámě pomoci s domácností a vydělat si nějaké peníze sama, abych si mohla koupit něco pro sebe a hlavně oblečení do práce.

Chodila jsem na brigády a zároveň do školy. Snažila jsem se být samostatná, abych mámě ulehčila starosti o rodinu. Od 16ti let jsem už skoro nebydlela doma.

Po škole jsem se přestěhovala do Prahy za bratrem. Potkala jsem budoucího manžela a v 19ti letech se vdala. Po 2 letech manželství jsme chtěli dítě a já otěhotněla. Bohužel jsem ale v pátém měsíci potratila, byla to holčička jménem Míša. Dlouho jsem byla nešťastná a nemohla jsem se s tím vyrovnat, ale potom jsem si řekla, že asi nebyl ten pravý čas a mělo to tak být. Nikdy na ni ale nezapomenu. Proto nosím jméno své dcerky Jarmila Michel.

jarmila 1Po potratu mi řekli, že musím počkat, protože mé tělo je oslabené a nebylo by vhodné hned plánovat další dítě. V roce 2000 se Nám narodil syn jménem Jiří. Já byla šťastná a jsem dodnes. Dítě je požehnání. Malý Jiřík byl bohužel od malička dost nemocný. Od půl roku hodně trpěl na laryngitidu. Je to nemoc, kdy otéká celý krk a hlavně velmi rychle se mění zdravotní stav. Proto při prvních příznacích, je nutné bez odkladu tento stav hned řešit. Pro tyto stavy jsme měli v létě se synkem sezení u lednice a v zimě koukali s otevřeného okna, protože se musel krk hned chladit, aby se neudusil, než dorazí doktor. Tyto zdravotní komplikace měl až do třetího roku. Další zdravotní komplikace u Jiříka byla svalová astrofie, která má za následek ubývání svalstva. V období, kdy měl už lézt po kolínkách, se jen přitahoval rukama a nohy tahal za sebou. Hrozně jsem se vyděsila a od devátého měsíce jsem se synem docházeli na rehabilitace i když to pro něj muselo být bolestivé, jelikož při každém cvičení plakal. Syn se postavil až v roce a půl a já byla šťastná, že jsem vydržela a cvičila s ním každý den i když to bolelo jak synka a i mě. Vše jsme překonali a dnes syn nemá žádné zdravotní problémy.

Další životní rána nás potkala, když synek začal chodit do 1 třídy. Manžel začal mít psychické potíže, které ho úplně vyřadily z běžného života. Tyto psychické problémy se projevily jak v pracovním životě, tak i v soukromém. Přestal pracovat a komunikace s ním byla velmi těžká. V tomto období jsem musela pracovat za dva, abych uživila celou rodinu a ještě se postarat o vše okolo. Byla to velmi těžká doba, které se na mě projevovala velkou únavou a někdy jsem se cítila opravdu na dně. Ale i přes veškeré problémy jsem si vždy řekla „musíš jít dál, máš syna o kterého se musíš postarat a který tě potřebuje.

V lednu 2010 přišla další osudová rána. Manžel i když měl své světlé stránky a patrně si vše uvědomoval, vzal vše do svých rukou a problém vyřešil po svém a spáchal sebevraždu. Nejhorší na tom vše bylo, že to udělal před námi. Říkala jsem si, že to snad už není možné a byla jsem opravdu na dně. V práci jsem dostala volno jen 14 dní a musela jsem zase fungovat jakoby nic. Nevěděla jsem co dělat. Celé noci jsem plakala, aby mne synek neviděl a abych se před ním schovala svojí bezradnost. Začala jsem docházela k psychologovi i se synkem, aby nám někdo z této situace pomohl. Byla asi jen na 2 sezeních a psycholog mi řekl „vy nepotřebujete pomoci jste strašně silná žena“. To mi dodalo velkou sílu. Nakonec jsme vše se synkem překonali a jsme šťastný.

Dnes je synkovi 16 let, jsme super kamarádi a pomáháme si navzájem. Vždy se obejmeme a řekneme si jak se milujeme a jak je skvělé být na světě !!!!!

Proto: Život je silnější než smrt, naděje je silnější než zoufalství.