Jmenuji se Jana a je mi 27 let. Vedu obyčejný běžný život. Deset let mě sužuje strašák jménem Panické stavy úzkosti. Často přemýšlím nad věcmi, které ostatní lidi ani nenapadnou. Každá nová věc, která se mi stane, ve mě vyvolává spousty otázek a pochybností, na které se snažím najít odpovědi.
Zachvatové stavy způsobují, že najednou v těle cítím obrovský tlak a mám pocit, že vnitřně můžu vybuchnout. Nemůžu se v tu chvíli ani hnout a mívám pocit, že omdlím, že mi vybuchne srdce. Při takové situaci se snažím racionálně myslet, protože jediné co mě běží hlavou je strach ze smrti. Několikrát jsem té nemoci chtěla vzdorovat různými způsoby - potlačit ji, ale vždy to dopadlo špatně. Pokaždé mě tělo paralizuje ještě víc a vyřadí mě z normalního fungování natolik, že upadnu do stavu depresí. Kvuli tomu se cítím méněcenná až postižená. Proti zachvatovým stavům se snažím bojovat tím, že začnu myslet na něco jiného, aby se můj mozek soustředil na jiné věci, v některých situacích mi pomůže už pouze prášek na zklidnění. Ale i přes tyto situace chodím s hlavou vzhůru a přijímám to, co mě život nabízí každý den. Snažím se svůj život zaplnit co nejvíc úsměvem, který se snažím rozdávat ostatním lidem každý den i třeba jen na ulici, kdy se usměju na lidi, kteří procházejí kolem mě. Odměnou mi je, když se úsměv od lidí kolem vrátí, společně pak můžeme mít lepší pocit. Bojuji, neztrácim úsměv…každý den.