Můj životní příběh začal krásně ... láskou rodičů. Jak už to ale v příbězích bývá, nic krásného netrvá věčně. V mém příběhu je tím okamžikem předčasná smrt obou rodičů. Musela jsem si uvědomit, že člověku není dáno, aby si vybral, jak nebo kdy zemře. Může „pouze“ rozhodnout, jak bude žít.
Rozhodla jsem se dávat svou energii lidem, kteří jí skutečně potřebují. Dobrovolně jsem chodila na LDN ke starým, nemocným a bohužel často i odloženým lidem. V tomto období jsem i já sama hledala smysl svého žití. Díky desítkám příběhů těchto lidí, jsem pochopila jediné, a to vyjádřím citováním jednoho starého muže. Na mou otázku, jaký je smysl života, mi odpověděl: „Tak jak jsem to žil, to byl ten smysl, Haničko!“ a tehdy jsem na otřepanou frázi „Radujme se z maličkostí“ získala úplně nový pohled. Jsem vděčná za každou minutu, kterou jsem v jejich společnosti mohla strávit. Dalším mezníkem mého příběhu je práce na hematoonkologii. Každý, kdo si bude můj příběh číst, si pod tímto slovem vybaví něco jiného. Pro mě to znamená - dárci, pacienti, bolest, naděje ... a někdy i štěstí ... myslím tím obyčejné lidské štěstí, kterého si dnešní lidé přestávají vážit. Podílela jsem se na přípravě kmenových buněk pro transplantace. Denně jsem přicházela do styku s pacienty jak s dospělými, tak s dětskými. Od jakéhokoli zdravotnického personálu se vždy očekává profesionalita, jenže v případě dětí to není tak snadné. Při pohledu na ty „čisté duše“ a jejich zoufalé rodiče jsem vždy měla slzy v očích. Teprve tehdy mi došlo, jak opomíjenou hodnotou je zdraví. Myslím, že ti zoufalí rodiče měli jen jedno prosté přání a jistě to nebylo auto ani dům. Přáli si zdravé dítě. A díky dárcům, kteří se dobrovolně zapsali do registru, se to občas i podaří a rodičům se splní jejich jediné přání. Chtěla bych vyzdvihnout důležitost těchto lidí pro záchranu, třeba těch malých čistých duší a moc jim poděkovat. A na závěr? Pokud ještě máme z života něco před sebou, snažme se, aby smrt nalezla co nejméně toho, co by mohla zničit.